Snažila jsem se to všechno jen pozorovat, i když jsem se zmítala v rozporu a pochybách – co když mě volá zpátky život? Co když jsou to všechno jen výmluvy. Co když mě tahle cesta od života vzdaluje a ten mi mezitím utíká někde v téhle iluzi? Dokud mi nedošlo, že ona iluze je právě v tom, že jsem to zase chtěla hledat venku – v akci, ve výkonu, dění a dělání něčeho, i když moje tělo bylo vyčerpané a volalo po tichu.

A tak jsem takhle jedno letní odpoledne zkoumala, co se bude dít, když se nebude nic dít. A přiznám se, že mi to „obyčejné „bytí“ – to ticho a klid – moc nechutnaly. 

Prožívala jsem úplné pocity marnosti. Ozývaly se jemné nuance ztráty smyslu života. Moje tělo vibrovalo. Nevědělo, co si s tím tichem a klidem počít, ačkoliv po něm volalo. Cítila jsem napětí. Mysl začala po chvíli vymýšlet, co všechno by se dalo podniknout, jen už tady „jen tak“ nebýt. Celý můj systém se ocitl v chaosu. 

„Tohle je jediné co znám.“ – ozvalo se. „Jsem stále ve střehu, už ani nevím, jak klid vypadá, myslím ten skutečně hluboký. Vždy jen na chviličku a zase musím být v pozoru.“ 

Vůbec mě nepřekvapilo, že se tak moje tělo cítí. Již několik měsíců bylo spolu s mým nervovým systémem pod velkým tlakem. Prožívala jsem velké strachy, stres, smutek. Odchod z firmy pro mě byl velký krok. Možná ještě daleko větší, než když jsem kdysi odcházela ze zaměstnání. Bylo ve mě tolik rozporů. Tolik strachů. Prožívala jsem si – jak já tomu říkám – rozvod číslo 2. Opustit něco, co milujete, ale zároveň víte, že vaše cesta vede už jinudy, je velká zkouška.

Moje duše a tělo už nestály o další tlak, výkon a stres, ale o klid a prožitek. A ten venku nikdy nenajdeme. A tak jsem svému tělu pomáhala si pomalu zvykat na to, že nemusí nic a že i v tom může plně cítit. Došlo mi, že nejde o to – dělat víc, ale CÍTIT víc. Že nejde o málo, ale že to málo, málo chutná. A přitom i to, co zdánlivě vypadá nic, má svojí chuť – chuť, kterou jsem se bála cítit, protože mi přišla prázdná.

Čím víc jsem si ale ono NIC dovolovala, tím víc chutnalo. Cítila jsem v něm velkou úlevu. Začala jsem pozorovat a naslouchat, kam mě život chce pozvat. Ne směrem do dělej více, ale VÍCE prožívání a přijetí.

Ocitla jsem se v přechodovém prostoru. V poli, které se ještě nezaplnilo novým. V místě, kde se dřív vnímalo štěstí skrze vzrušení a nyní se otevírá možnost cítit radost bez vnější stimulace. Jako kdyby se najednou v mém životě chtělo všechno ztišit, zvolnit .. ale já byla pořád zvyklá slyšet hluk světa, který mě nesl většinu mého života. Ve chvílích, kdy ten hluk ztichnul, nebylo jisté, co vlastně slyším místo něj a kdo jsem.

Jediné, co jsem znala bylo: „něco se děje“ = žiju

A v tom zmatku a nevědění, právě ona tichost zněla jako prázdnota. Proud aktivit, událostí, pohybu, vjemů, lidí, se najednou zpomalil a nedělo se nic. Respektive dělo, ale dění se zpomalilo a život mi začal ukazovat novou vrstvu – „Už nemusíš žít naplno venku. Můžeš se učit žít naplno V SOBĚ“.

Mluvil ke mně novým jazykem. Novým tónem. I když jsem ten „tón“ vlastně znala, jen jsem na něj zapomněla. Uvěřila jsem tomu, že moje „tempo“ je špatné, bezcenné, divné .. že s ním nebudu nikdy stíhat ostatní, budu vždy pozadu, něco mi uteče, a možná i zůstanu sama, protože mi všichni utečou. Kdykoliv jsem doposud mluvila o zpomalení, vždy to bylo takové povrchové. Tohle skutečné zpomalení jsem do teď nikdy nepocítila. To, které nevychází z hlavy a je na chvíli, ale to které vychází z nitra a víte, že je skutečně vaše.

Uvědomila jsem si, že nejsem ztracená, jen dozrávám do další vrstvy života a návratu k sobě. Že se nemusím bát. A že se nemusím ani rozhodovat, jestli a kam moje cesta povede.