Vztahy jako cesta zpátky k sobě
Když se dny zkracují, vztahy se prohlubují. To, co v létě zůstalo skryté a rozptýlilo se do delších a slunečních, se možná více ukazuje. Najednou je méně světla, zůstáváme více doma, jsme citlivější a vztahy (partnerské, rodinné, ale i vztah k sobě) se můžou stávat větším zrcadlem.
Každý vztah v našem životě nás učí a ukazuje nám, jak to se sebou ve skutečnosti máme. Nikdy to nebylo a není o těch druhých, ale o nás. Když se přesuneme zvenku dovnitř, možná nám dojde, že naše vztahy jsou přímo klíčem k sobě samým. Díky zrcadlům, do kterých nás nechávají druzí nahlížet, můžeme více vidět naše světlo i stíny. Je to krásná příležitost vidět to, co nám často o nás samotných uniká.
Někdy to může být změna, po které toužíme, jindy přijetí.
Právě tento podzimní čas můžeme využít k pozorování a poznání. Nemusíme nic tlačit a hned měnit, jen začít vnímat v každodennosti a přesunout pozornost dovnitř. Z nevědomosti a automatismu do vědomí a pozorování.
Jak zůstat u sebe i ve vztazích a neztratit se ..
Zůstat u sebe neznamená být od druhých oddělená. Znamená to být v kontaktu se sebou, i když kolem nás druzí prožívají chaos, únavu, nebo tlak. Což se zejména v podzimních dnech může u lidí kolem nás více ukazovat. O to větší máme příležitost se učit spojení se sebou a upevnit své hranice, které nejsou zdí, ale měkkým obalem, který chrání naší energii. Příležitost spojit se s svým vlastním tempem a nenaskočit na tempo společnosti, reklam a vnějších očekávání. Vždyť ještě jsme ani neoslavili dušičky a už na nás v obchodech vyskakuje vánoční výzdoba – jak to na vás působí? A co za pocity při tom vnímáte?
Zvláště pokud jsme citlivější, můžeme si ještě o to víc pouštět k tělu podněty zvenku, a ztrácet se v tom, co skutečně chceme, od toho „co se očekává“ nebo „co bychom měli“. A proto je velmi důležité se naučit rozlišovat a rozvíjet schopnost vnímat: „Tohle je moje, a tohle už ne.“
Je to příležitost k hlubšímu poznání sebe. Dovolit si vnímat své pocity bez viny a říkat „NE“ s klidem.
Zkuste si všímat, kdy se od sebe odpojujete?
– je to ve chvílích, kdy chcete vyhovět pro klid? Nebo, když přebíráte zodpovědnost za druhé, jejich emoce a nálady? Nebo když máte strach z nepřijetí, odsouzení, nepochopení?
A naopak – co vám pomáhá se zase vrátit k sobě?
Pojďme si dát praktický příklad ze života:
Podělím se teď s vámi o svůj příběh ze života, který, věřím, bude nejen inspirací, ale také vám pomůže lépe pochopit co to znamená „zůstat u sebe“ a jak rozlišit „co je moje a co už ne.“
Vědomá láska totiž nezačíná u druhého, ale u naší odvahy zůstat v kontaktu se sebou, a otevřít své srdce i ve chvílích, kdy to není možná komfortní.
V našem vztahu jsme dlouhodobě „naráželi“ ve chvílích, kdy se jeden nebo druhý necítil dobře. Oba jsme velmi citliví a empatičtí, a proto dokážeme vnímat sebemenší nuanci změny energie. Hodně jsme přebírali zodpovědnost za pocity druhého, a snažili se tak udržet ve vztahu harmonii. Opak byl ale pravdou. Vyčerpávalo nás to, a mezi námi to způsobovalo dusno a neklid.
Trvalo nám delší dobu, než jsme tento vzorec vůbec odhalili. Při opakujících se situacích a emocích, jsme se ale rozhodli zastavit a celé to pojmenovat. Bylo zřejmé, že si navzájem zrcadlíme zranění z dětství. Naše vnitřní děti se snaží zaktivovat „rodiče“, aby se cítili v bezpečí, zachraňují, přebírají zodpovědnost.
To se nám ve vztazích často děje, pokud jsme doma zažívali neklid, napětí, nebo jsme cítili, že rodiče nejsou dlouhodobě nebo vůbec šťastní a spokojení. Je to obranný mechanismus. Protože každé dítě potřebuje cítit bezpečí, aby se mohlo v klidu rozvíjet a zkrátka „jen být“ samo sebou. Aneb jak se říká – „šťastná máma = šťastné dítě“. Ve chvílích, kdy jsme tohle u rodičů necítili, jsme převzali zodpovědnost za své bezpečí a touhu po klidu a láskyplném prostředí tím, že jsme se rodiče snažili „vytáhnout“, „zachránit“.
V dospělém světě je to ale vlastně manipulace – ať už vědomá, či nevědomá. Snažíme se druhého vmanipulovat do „světla“, abychom i my mohli v klidu a možná bez pocitu viny „zářit“.
Tohle uvědomění pro nás bylo klíčové. Uvědomit si, že nechceme být dál v rolích rodičů a dětí, a opakovat vzorec z dětství, ale pevně stát v rolích muže a ženy, kteří se respektují – a to i ve chvílích, kdy se jeden z nás vybere stín. Tehdy jsme se začali učit vedle sebe nepřebírat zodpovědnost za pocity druhého, nezachraňovat se a zůstávat u sebe, i když druhý není na stejné vlně, a nenechat se stáhnout, nebo vmanipulovat do „nepříjemné atmosféry“.
Hodně to prohloubilo komunikaci mezi námi a to, co nás na první pohled vzdalovalo, vytvořilo prostor, ve kterém jsme se začali sbližovat a spojovat. Začali jsme více mluvit o svých potřebách i pocitech. A stanovili si jasné signály a pravidla.
A jak to vypadlo v praxi?
Důležité vždy bylo zvědomit si, že přichází starý vzorec: „Druhý je nízko, musím ho zachránit, aby bylo bezpečně a příjemně“. Zvolit si nový způsob fungování – fungování muže a ženy: „I když si druhý volí stín nebo jinou cestu, já mohu zůstat ve světle. Co bych teď chtěl/a bez ohledu na druhého? Respektuji, že má nyní druhý jiné potřeby/náladu, než já. I tak mezi námi zůstává láska. Zralý muž a zralá žena jsou zodpovědní sami za sebe – bude-li chtít sám/sama si řekne o pomoc.“
Povýšit to lze výše zmiňovanými pravidly a signály. Tzn. říct si včas a otevřeně – například už při příchodu domů říct: „Dnes nemám náladu.“ – „Ok, můžu pro tebe něco udělat?“ – „Ano/Ne.“
Samozřejmě to bylo hned. Ale to, že už jsme věděli, co se děje a proti čemu stojíme a kam směřujeme, nám vše dost usnadňovalo. Časem jsme to dokonce uměli překlopit v humor a smích. To ale neznamená, že už nikdy neklopýtneme, a že emoce někdy nejsou rychlejší 😀 Nejde o to být dokonalý, ale vnímat, co se děje, znovu se vracet k vědomému jednání, i když to někdy ujede a zůstat otevření i ve chvílích, kdy by bylo snazší se uzavřít.
Než jsme odhalili vzorec chování mezi námi vypadlo to třeba následovně: Partner přišel z práce s negativní náladou, naštvaný, otrávený. Já už ve dveřích vnímala jeho energii a začala vnímat, jak i moje nálada klesá. V minulosti to bylo o tom, že jsem ji nechala klesnout a byla naštvaná, že je naštvaný 😀 Nebo jsem začala zachraňovat a snažila se jeho náladu změnit – vyptáváním (A co ti je? Co se stalo?), nevyžádanými radami (Dej si sprchu, budeš se cítit líp), pomocí, o kterou nestál (Udělám to za tebe). Což bylo ještě horší a jeho naštvanost se stupňovala .. A pak často přišla z mé strany asi nejznámější manipulativní věta 😀 „Ale já to s tebou myslím dobře, a ty takhle“ – a o koho nám ve skutečnosti jde?? O sebe 😀
Není tedy lepší se rovnou postarat o sebe? Nevydávat tolik energie na něco, co ve finále nakonec vede ke vzdálení a neklidu – na obou stranách.
A co tedy v příběhu bylo moje a co jeho? Jeho byla – naštvanost a otrávení. Moje byla – potřeba ho zachránit a pocit viny z vlastní záře, když se druhý zhasne. A tak jsem každý za to své začali přebírat zodpovědnost a učili se – někdy to šlo líp, jindy hůř, ale pokaždé o kousek blíž SOBĚ i sobě.
Postupně to vypadalo takhle: Partner přišel z práce s negativní náladou, naštvaný, otrávený. Já už ve dveřích vnímala jeho energii. Zastavila jsem se a připomněla si nový způsob fungování mezi mužem a ženou (viz. výše). Můžu se dál radovat, i když on je naštvaný a otrávený. Nemusím nic měnit. Můžu jít ven na procházku, dát si vanu, pustit si oblíbenou hudbu a tančit, pracovat, tvořit, uvařit si oblíbený čaj nebo zdravou večeři – zkrátka dělat si „to svoje“, bez ohledu na to, jak se tváří, co z něj vyzařuje a co si vybírá nebo potřebuje. Maximum, které můžu nyní udělat je zeptat se, zda potřebuje něco ode mě, nebo zda pro něj mohu něco udělat.
Časem vznikla ještě větší otevřenost, jasnost a lehkost: „Jsem dnes naštvaný a otrávený z práce – mám chuť už dnes jen ležet a pustit si seriál.“ / „Ok, já teď půjdu na procházku, užiju si čas venku a večer se k tobě přidám.“ / „Dobře, budu rád, jen potřebuju teď chvíli klidu pro sebe“. Stejná situace, ale už s láskou a ještě větším respektem. Každý si dosytil to své. V klidu, bez tlaku. A večer se namísto dusna už mohl nést na společné vlně, v harmonii a souladu.
Co teda znamená zůstat u sebe?
Znamená to ptát se sebe – Co potřebuju já? Jak to chci já? Jak se cítím já? Co si teď volím? A ne – Co potřebuje druhý? Jak se cítí druhý? Co volí druhý? Není to sobeckost, je to zralost a sebeúcta. Uvědomit si, že za svoje pocity neseme zodpovědnost jen my sami a že není náš úkol „zachraňovat“ druhé, ale sebe. Respektovat, že to druhý momentálně má/potřebuje jinak, než já. Neznamená to, že mě nezajímá to, co prožívá nebo potřebuje druhý, je to o vzájemné komunikaci a respektu. Dává to smysl? Klidně mi napište :
Mezi světly a stíny našich vztahů
Vztahy v podzimu mohou být skutečně krásným zrcadlem. Ukazují, kde jsme si blízko, a kde se ještě bojíme otevřít. Nejde tady o dokonalost, ale pravdivost. A ta začíná vždy u nás.
Když se naučíme být k sobě pravdivý a ukotvení, můžeme ve vztazích být více otevřenější – protože už se nebojíme, že nás to, co prožívá druhý pohltí. Už totiž víme, co je naše a co ne. A proto můžeme zůstat v kontaktu a zároveň neztrácet vnitřní klid a spojení.
Předvánoční období, které nás za nedlouho čeká, se často nese v duchu rodinných příběhů a setkání – těch příjemných, i těch o nichž nemluvíme, ale na srdci tíží. A právě tehdy se mohou vynořovat „kostlivci ze skříní“ – nedořešené vztahy, nevyřčená slova, staré křivdy, či smutek.
Ale také podpora a smích, které nacházíme v přátelstvích, která nás objímají bez podmínek.
Možná se nám nyní nabízí prostor a možnost prohlédnout do těchto vrstev vztahů a zvolit si, co chceme nést dál a co už můžeme s vděčností pustit. Staré křivdy, zklamání, rány z minulosti – často je držíme jen proto, že jsme je ještě nepojmenovali nahlas a „neviděli“ bez filtru. Co když už je nemusíme nést?
Pustit neznamená zapomenout. Znamená to vzít je ze svého podvědomí do svého vědomí, obejmout sebe a pocit, který vyvolávají, a nechat je s láskou odejít. Od-pustit. Protože neodpouštíme kvůli druhým, ale kvůli sobě a od sebe. To, co už nám neslouží a zbytečně zatěžuje.
Zkuste si odpovědět: K čemu mi slouží držet si staré křivdy a zklamání? Co tím získávám? Co se stane, když je od-pustím ze svého pole?
Pustit staré křivdy a rány – jak na to
Napiš si jméno osoby a situaci, které tě ještě bolí.
Pojmenuj své pocity – dej si povolení je cítit: „Cítím ..“, „Jsem naštvaná, protože ..“, „Bolelo mě, když ..“.
Vyjádři, co bys potřebovala v minulosti – například: „Potřebovala jsem pochopení a respekt“, nebo „Potřebovala jsem objetí a lásku“.
Vyjádři, co bys potřebovala dnes – například: „Potřebovala bych klid a porozumění“, nebo „Chci být vyrovnaná s tím, co se stalo“.
Zvědom si, že to není o druhém, ale o tvých potřebách a pocitech. Dnes už nemusíš čekat, až to přijde od druhého. Už nejsi obětí této situace. Vše, co jsi potřebovala a potřebuješ si nyní můžeš dát sama. Obejmi svou mladší verzi a nech působit jemná slova podpory a lásky směrem k ní (sobě). Například: „Chápu, že tě to bolelo. Dnes už jsem tady s tebou a pro tebe.“
Zaměř se na přítomnost, a připomeň si: „Teď jsem tady, a jsem tady pro sebe. Není potřeba nosit dál minulost. Přestávám ji držet.“
Každý náš krok zpět k sobě, byť malý, vytváří prostor pro blízkost, důvěru a lehkost ve vztazích i v nás. Důležité je naučit se rozpoznávat, kde v nás zůstává to, co tíží naší energii, mysl, duši i tělo a dovolit si to uvolnit. Je přirozené, že se nám některé situace nebo emoce objevují znovu, neboť si říkají o naší pozornost. Je to pozvánka, které vede k odpuštění, klidu, porozumění a lásce.
Pokud cítíte, že byste rádi pracovaly vědomě a hlouběji s minulostí, starými křivdami či vzorci, které se ve vztazích i v životě opakují, nabízím individuální konzultaci a jemné vyčištění minulosti. Společně vrátíme lehkost do vašeho těla i srdce. Naučíte se jak uvolnit to, co už neslouží – krok po kroku, bezpečně a v souladu s vaším rytmem.
Ať už se rozhodnete jít touto cestou, nebo jen zůstat u malých každodenních kroků, nejdůležitější je jedno: vracet se domů – K SOBĚ – a dovolit si být přítomná a opravdová ve svém životě i ve vztazích.
S láskou, Petra
Je autorkou projektu Dovol si zářit. Provádí ženy pod povrchem jejich mysli tak, aby nacházeli odpovědi proč se jim v životě nedaří naplňovat to, po čem touží.
Předává funkční nástroje a učí, jak s nimi pracovat v každodenním životě, aby ženy ve svých životech mohly zářit.
Milovnice učení a poznání, která ráda cestuje a to nejen po krajinách zemí, ale i v prostoru naší mysli a objevuje krásy vnějšího i vnitřního světa.