Bylo to loni na Velikonoce, a já, aniž bych si to uvědomovala, jsem se ocitla uprostřed vyhoření a v jednu chvíli jsem pocítila, že doslova „hoří“.
Byla jsem tak moc v prdeli, že jsem si v jednu chvíli říkala, že jestli přijde ještě jeden jediný podnět zvenku, můj nervový systém to už nedá a já skočím z balkonu. A tehdy mi to došlo.
Ten poslední rok to byl fičák. Zmítala jsem se v jedné obří transformaci a sotva jsem si stoupla na nohy, přišel další hurikán, který mě vtáhl víru, kde jsem se sotva stihla nadechnout. Rozvod, stěhování, finanční strachy, do toho mi vstoupil do života nový muž, který mi zrcadlil moje ještě neuzdravená zranění a strachy z minulosti, unikala jsem do práce, kterou ačkoliv miluju, a to bylo horší to rozpoznat.
„MUSÍŠ SE ODPOJIT“ – říkal můj vnitřní hlas.
A tak jsem se postupně začala odpojovat. Začalo to odpojením se od sociálních sítí, až přes odpojení se od lidí, i od těch, které mám ráda. To bolelo nejvíc.
„MUSÍŠ SE POSKLÁDAT“
Všechno zase zbořit do úplného NIC, aby se mohlo stát NĚCO. Tenhle proces mi byl už dost známí, protože jsem ho prožívala po odchodu z manželství. A vnímala jsem, že právě vyhoření je příležitost, která mě vede ještě hloubš do sebe – do ničeho, z čeho se stane všechno.
A to mě přimělo, se i přes velké strachy sbalit a ze den na den odletět sama se sebou na dovolenou. Týden se sebou. Moje největší životní výzva asi. A o strachu z lítání ani nemluvím. Ale věděla jsem, že tohle pro sebe prostě musím udělat. Najednou tahle mise přesáhla všechny ty strachy a volání mojí duše bylo to nejjasnější, co jsem viděla.
A tak než jsem se rozkoukala, seděla jsem v letadle směr Egypt.
Celý týden se skládal jako mozaika. Nejvíc já jako Petra, žena. A taky oblast partnerství a muži. Vyvstávali mi otázky:
- Jak to mám?
- Jak to chci a nechci?
- Co tvořím a proč?
- Co netvořím a proč?
- Kdo jsem?
Vnímala jsem zrcadla, které mi lidi kolem mě ukazovali. Přepočítávaly se mi hodnoty, vztah k sobě i vztah k mužům. Samy ke mně chodily otázky i odpovědi.
Největší téma kromě celkového naciťování na sebe, na to, co chci a nechci, bylo vymezování se mužům. Naučit se mužům říkat NE. Zvědomovat si svoje hranice. Respektovat je. Vnímat v čem mi je dobře a v čem už ne. Zároveň dát mužům důvěru.
Aniž bych si to vlastně předtím uvědomila, nemohla jsem si pro tyhle zkoušky a lekce vybrat lepší destinaci, než je Egypt 😀
Nebudu vás tady zahlcovat těmi snad 100 příležitostí, a situací, které mi pomáhaly se vracet k sobě, zvědomovat si sebe, nebo moje nastavení, ve kterých mi nebylo už dobře a bylo potřeba je tady nechat za sebou a domů si je již nevozit. Síla moře a dechberoucí východy a západy slunce to celé ještě umocňovaly.
Když přišla pozvánka na ranní potápění, moje hlava automaticky řekla NE. Nabídku muže, plavčíka, jsem odmítla. Hlavou mi probíhaly myšlenky – to nezvládnu, co když se utopím, na muže se nemůžu spolehnout, pod hladinou nemám svůj život pod kontrolou, nejsem připravená dát důvěru (sobě ani tomu muži), muž mi nikdy nedá nic jen tak, bude za to něco chtít.
Ale když jsem se napojila zpět na své srdce, to šeptalo tiché ANO.
A povím vám, říct této příležitosti ANO, byl jeden z nejkrásnějších zážitků, který jsem pro sebe ten týden udělala. Byl to dojemný a láskyplný pohled na samu sebe, jak nejen, že překonávám další strachy, ale především to, jak se odevzdávám procesu a jak se to celé děje v té největší lásce a důvěře.
Už tady mi docházelo, jak hluboké vzorce mám s muži ještě spojené, a to jsem nevěděla, co pro mě tahle mise chystá poslední den před odletem.
Poslední den před odletem vcházím do obchůdku, který si mě zavolal svojí energií. Byla jiná, než všechno tady. Dali jsme se mojí lámanou angličtinou s obchodníkem do řeči. První muž tady, který na nic netlačil a cítila jsem se tady uvolněně. Že nemusím vymezovat svoje hranice, jako tomu bylo celý týden, ale že jsou respektovány přirozeně.
Mluvili jsme o životě, o mém snu napsat knihu a šířit vše dál, co jsem prošlápla.
Podíval se na mě, chytl mě za ruce a řekl: „Máš velký dar. Jsi diamant.“ A v tom jsem se rozplakala. „Cítím, že nějaká část mě tomu ale vůbec nevěří.“ Vložil mi do rukou prsten, přede mě rozsypal bílou sůl, na kterou mě vybídl se postavit. Zavřela jsem oči a událo se něco mezi nebem a zemí. Arabsky zaříkal bůh ví co a mě jen tekly slzy a cítila jsem obrovskou bolest. Ale za chvíli jako by ta bolest začala stékat po každé buňce mého těla někam do kanálu. Začala jsem pociťovat horko a rozlévající se lásku, která byla větší, než jsem byla připravená unést. Najednou jsem se začala smát a cítila svobodu, jako když ze mě někdo sundá okovy staré stovky let.
„Já tě miluju“ – vypadlo ze mě. A v tom jsem se zastavila a říkám: „Neeee, já miluju sebe! To jsem já, koho miluju!“
Lusknul mi před očima se slovy: „Teď jdi a napiš svou knihu.“
Cítila jsem v sobě nekonečnou lásku, která mě provázela na každém kroku v podobě vzkazů celý týden.
Nechápala jsem vůbec, co se stalo. Sůl pode mnou byla šedá a já se cítila tak, jako ještě asi nikdy. Z toho obchůdku odcházela úplně jiná žena. Měla jsem pocit, že můžu lítat. Ale to jsem ještě netušila, že za pár okamžiků skutečně ulítnu ze svého těla. Pocit svobody a lásky ve mně za okamžik vystřídal strach o život. Začala jsem cítit tíseň na hrudi, paniku a bezmoc. Moje tělo se začalo třást. Vzpomněla jsem na panické ataky, které jsem mívala, ale tohle bylo mnohonásobně horší.
„Já se tam musím vrátit! Já to sama nedám!“ – pomyslela jsem si.
Ocitla jsem se ve vnitřním rozporu a bezmoci.
- Vždyť ani nevím, co se dělo?
- Co když mě zaklel, začaroval?
- Co když mě teď má prostřednictvím myšlenek v moci?
- Co když mě zmanipuloval?
- Co když mě ovládá?
- Co když se ráno probudím s pocitem, že tady zůstanu, miluju ho a domů se nevrátím, protože mě tak naprogramoval a já tomu uvěřím?
- Co když mi vezme můj život?
Tohle byly moje celoživotní programy, které jsem žila. Svůj život jsem vedle muže ze závislosti vždy ztratila. Ale to jsem dokázala vidět až s odstupem. V tu chvíli jsem byla úplně v prdeli a nevěděla, co se sebou. Jediný, co mě v tu chvíli udržovala nějak při smyslech byla věta, kterou si stále opakovala:
„NIKDO NA SVĚTĚ NEMŮŽE OVLÁDAT TVÉ MYŠLENKY A TVŮJ ŽIVOT, JEN TY SAMA.
NIKDO NAD TEBOU NEMÁ MOC!
Pokud tomu neuvěříš.“
Snažila jsem se co nejvíc to šlo zůstat u sebe. Ale pod tíhou těch obřích strachů jsem se najednou ocitla úplně mimo a dívala se na sebe. Viděla jsem tam tu Péťu, co chodí kolem rautového stolu u večeře s prázdným talířem dokola a vůbec mě neslyší a nevnímá, co jí říkám.
Chodilo tam tělo bez duše.
„Odtud ti nepomůžu zlatíčko. Musíme se vrátit k sobě. Haloooo!! Jsem tu! Zvládneme to! Nejsi na to sama! Jen se musíme zase spojit, abych ti mohla pomoct“
V tu chvíli, jako by mě vyslyšela a začaly jsme se spojovat. Uzemňovat a racionálně uvažovat. Udržovat svoje myšlenky u sebe a zastabilizovávat se.
Postupně mi docházelo, co se tu odehrálo a proč. To, čeho jsem se nejvíc bála, co jsem tu prožila a co mě doslova odpojilo od sebe, bylo to, co jsem vlastně celý život žila:
Muži mě manipulovali. Muži mě ovládali. Muži mi brali můj život. Protože jsem NIKDY nežila ten svůj a tak jsem ho odevzdávala mužům a odpojila se vždy od sebe.
Zakleli mě. Začarovali.
Ale ve skutečnosti jsem byla „zakletá“ svým nefunkčním nastavením, ve své závislosti a straších a neměla pod kontrolou sebe, ani svůj život.
A to vše se mi tady vyzrcadlilo v zrcadle větším, než byly všechny moje vztahy dohromady. Moje důvěra k mužům byla oslabená. Nevěřila jsem jim .. tomu, že by mě nezradili, neublížili mi, nebo že by pro mě mohli něco udělat, aniž by mě to něco stálo, protože vždy mě to stálo (vlivem mého nastavení a zranění ze vztahu s tátou) můj život.
Bála jsem se muž z obchodu využil mou slabost a důvěru, tak jako se mi to s muži dělo a zrcadlilo .. že tady v Egyptě zůstanu zakletá, a že o sebe znova přijdu, tentokrát už na dobro.
Uvědomila jsem si, že tohle nastavení mi vždy bude odpalovat vztahy a taky že k sobě toho zdravě silného muže nepustím, protože muže vnímám jako nebezpečí. Pochopila jsem, že buď ze strachu zůstanu sama, nebo si dovolím do sebe propustit to, co se tady stalo. Uvěřit V SEBE a svojí sílu a konečně uvěřit i mužům, že ve mně („ti praví“) vidí diamant.
A tak už se tam v obchůdku odehrálo cokoliv, třeba i nějaké čáry a kouzla, donutilo mě to vzít si svou sílu a moc zpět. Uvěřit v sebe, upevnit se v sobě, nechat tady všechna nezdravá přesvědčení a bolest a pochopit, že žádný muž nade mnou nemá moc, pokud mu jí já sama neodevzdám.
Díky téhle transformaci, v jejímž dění jsem opravdu měla nahnáno, ale už jsem si zvykla, že moje duše mi připravila pro tenhle život výzvy s velkým V, se z Egypta vrátila úplně jiná žena, která se dokázala znovu otevřít srdce lásce a přestat se bát. Ve finále ne muže, ale sebe!
Přeji Ti, milá ženo, aby sis dovolila odložit otěže, které tě svazují před láskou nejen k muži, ale především k sobě samé a vzít si svou moc a sílu zpět. V tvém nitru se nachází diamant, který je připraven zářit. Ukaž ho světu.
S láskou Petra
Je autorkou projektu Dovol si zářit. Provádí ženy pod povrchem jejich mysli tak, aby nacházeli odpovědi proč se jim v životě nedaří naplňovat to, po čem touží.
Předává funkční nástroje a učí, jak s nimi pracovat v každodenním životě, aby ženy ve svých životech mohly zářit.
Milovnice učení a poznání, která ráda cestuje a to nejen po krajinách zemí, ale i v prostoru naší mysli a objevuje krásy vnějšího i vnitřního světa.