Pamatuju si, jako by to bylo včera, když se mě poprvé moje koučka na mém prvním sezení zeptala: „No a vztah k sobě? Jak to máš?“ Vůbec jsem nechápala, co tím myslí? Jak vztah k sobě? Já přeci tady nejsem od toho, abych měla nějaký vztah k sobě. Definují mě přeci TY VZTAHY, které mám k druhým.
Pokračovala: „No ty, jako Petra?“ Načež ze mě vypadlo: „Já jako Petra? Nevím, nic.“ A tehdy mi asi poprvé došlo jak o sobě smýšlím. Jako o ničem. Něčem, co není důležité. Co možná ani nestojí za to, abych se nad tím pozastavila a dávala tomu pozornost.
Nebylo divu, že jsem tak byla závislá na pozornosti od druhých. Nebyla jsem pro sebe důležitá. Nezajímalo mě moc, jak se cítím. Důležité bylo, že ti druzí jsou spokojeni. Neustále jsem k sobě byla kritická. Ponižovala se. Neměla jsem ráda to, jak vypadám, a ani to co dělám nebylo nikdy dost dobré. Bála jsem se chyby. A nežila to, po čem jsem ve skrytu duše toužila. Můj vnitřní hlas měl v moci celý můj život. Byl silnější, než já a vůbec jsem neviděla, že můj život vedl do absolutní ztráty smyslu života. Ale to je jiný příběh, který najdete v „mém příběhu“.
Dovolím si sem vložit krátký příběh
z konzultačního křesla:
„Cítím, že něco je se mnou špatně. Jako bych nenaplňovala očekávání, které rodiče mají. Tak, jak jsem, pro ně nejsem dost dobrá. Nevím, jak to mám udělat. Jako bych to jejich očekávání nemohla nikdy naplnit. Vlastně ten pocit mám celý život. Cokoliv jsem v životě dokázala bylo málo, hlavně pro tátu. Mohla jsem se přetrhnout, ale ani diplom z vysoké školy a to, že řídím úspěšnou firmu pro tátu nikdy nebylo dost.“
Když jsem se klientky doptávala odkud tyhle její pocity pramení, odpověděla: „Cítím to snad odjakživa.“
Díky propojování hlubších souvislostí jsme přišly na to, že si rodiče přáli syna. Táta, aby si přes něj mohl naplnit své vlastní životní neúspěchy a máma, aby naplnila očekávání muže. A tak už odsud si klientka nesla přesvědčení, že „TO, KÝM JSEM, NENÍ DOST“.
Možná vám vaše hlava nyní říká: „Ale tohle já si přeci nemůžu pamatovat?!“
Opak je pravdou. Všechny odpovědi a pocity máme v sobě, i když nám hlava říká, že si je nepamatujeme. Zamkli jsme je v sobě, protože právě tady se ukrývají naše největší zranění. Ale nepotřebujeme nyní jít tak hluboko. Je v pořádku, že vám to nejde. Možná jen potřebujete více času se ponořit do hlubších vrstev nebo průvodce, který vám s tím pomůže. S něčím ale můžete začít už dnes.
Zkuste se na pár minut zastavit a odpovědět si na otázky:
- Jak o sobě smýšlím?
- Jak se k sobě chovám?
- Jak k sobě nejčastěji promlouvám?
- Jak o sobě mluvím?
- Jak se cítím se sebou?
Doporučuju si vaše odpovědi psát. Ideálně si vaše myšlenky zapisovat do deníku. Jakmile bude černé na bílém, lépe se vám s tím bude pracovat. Bude se vám postupně ucelovat obraz vašeho vnitřního hlasu. Je podporující? Laskavý? Přijímající? Nebo spíše kritizující a ponižující?
Můžete dokonce jít i hlouběji a ptát se, odkud to znám? Kdo ke mně takto nejčastěji promlouval?
S největší pravděpodobností najdete odpovědi ve vaší původní rodině. Možná už právě v prenatálním období jste mohli vnímat určité nuance.
To, jak k nám promlouvali naše primární autority = rodiče, prarodiče, nebo sourozenci, ale i učitelé, a mnohdy ani nemuseli mluvit, to je ten hlas, který řídí náš vztah k sobě. Důležité je si uvědomit, že ten hlas jde přeprogramovat. A také na nikoho neházet vinu a převzít vědomou odpovědnost za svůj život odsud dál. Ani naši rodiče to nedělali vědomě a sami sebe, své chování, život i chování vůči nám, také řídili podle hlasů svých rodičů a oni zase těch svých, a tak si nevědomě z generace na generaci předáváme s dobrou vírou, že to z nás udělá lepší lidi, kteří budou žít lepší životy, nastavení, která nás od sebe spíše odpojují, než aby nám zajistili spokojený, šťastný a především láskyplný život.
Nikdo nás neučil promlouvat k sobě laskavě, povzbuzovat se, podporovat se a chválit. Často krát jsme slyšeli: „Samochvála smrdí. Myslet na sebe je sobecké.“ a další „zaklínací“ věty, které zdravý vztah k sobě úplně nepodporují.
Možná se vám to i stalo. Snažila jste se říkat si před zrcadlem afirmace, ale nefungovalo to. Nebo jste se vzala na masáž, dopřála si odpočinek, ale i tak se tam objevoval pocit viny. A právě důvod, proč to nefunguje, je tenhle náš podvědomý hlas.
Co tedy s tím?
Odpusťte sobě i svým rodičům, že to jinak neuměli. Samozřejmě, že tohle je proces, který nejde prolomit mávnutím proutku, ale pracujte na tom.
Seznamte se se svým vnitřním hlasem – autoritou. Snažte se pochopit, co vám chce svým chováním a jednáním vůči vám sdělit. Pište si deník. Diskutujte s ním.
Převezměte zodpovědnost. Nezůstávejte v oběti a uvědomte si, že už od dnešního dne můžete začít rozvíjet svou novou ZDRAVOU VNITŘNÍ AUTORITU. Být si rodičem, kterým v určitých situacích naši rodiče nedokázali být.
Pomůcka pro vás: Zkuste si představit, že promlouváte k vaší nejlepší kamarádce.
Možná vám to hned ze začátku nepůjde. Je to úplně v pořádku. Důležité je, že někudy začnete. Díky tomu, že se ale začnete s vaším vnitřním hlasem propojovat, chápat ho a diskutovat s ním, ho také můžete formovat. Tak, aby sloužil on vám, a ne vy jemu. Tak, aby vás rozvíjel a podporoval, a ne srážel a ponižoval nebo ve vás vyvolával pocit viny. Protože u našeho vztahu k sobě to celé začíná a končí. Všechny naše životní oblasti formuje. A to, co žijeme venku je odraz toho, co žijeme uvnitř.
Nechť se váš vnitřní hlas stane vaším laskavým průvodcem, o kterého se můžete opřít a který vám pomůže rozvíjet váš potenciál s láskou, kterou si zaslouží každý z nás.
Případně jsem tady pro Vás.
S láskou Petra
Je autorkou projektu Dovol si zářit. Provádí ženy pod povrchem jejich mysli tak, aby nacházeli odpovědi proč se jim v životě nedaří naplňovat to, po čem touží.
Předává funkční nástroje a učí, jak s nimi pracovat v každodenním životě, aby ženy ve svých životech mohly zářit.
Milovnice učení a poznání, která ráda cestuje a to nejen po krajinách zemí, ale i v prostoru naší mysli a objevuje krásy vnějšího i vnitřního světa.